Zatímco ve fotografickém světě Pavel Janouškovec (1961) příliš známý není, ve výtvarném umění o něm zasvěcení dobře vědí: vždyť se celá dlouhá léta věnoval abstraktní malbě a grafice a od roku 1984 pravidelně vystavoval, ať už na samostatných či skupinových výstavách. Pokud již dříve vystavil některé své fotografie, šlo spíše o okrajovou záležitost. I když se ani dnes nedá říci, že by malování pověsil na hřebík, přece jen ho to v poslední době táhlo spíš k fotografii. Je však docela dobře možné, že ho k ní přivedly i pracovní aktivity: vždyť od počítačové grafiky, které se věnoval již v dobách, kdy většina z nás nedovedla svůj počítač ani pořádně spustit, je k fotografii (či alespoň k její technické stránce) jen krůček. A to vůbec nemluvíme o současné fotografii, kterou – ať se nám to líbí nebo ne – velmi silně ovlivňuje digitalizace obrazu, a je úplně jedno, zda si pod tím představíme přímou digitální tvorbu či digitalizaci filmových médií.

Řekněme tedy rovnou, že Pavel Janouškovec s oblibou používá digitální techniku: samozřejmě má ve své fotografické brašně i filmové aparáty, ale sám přiznává, že v posledním roce udělal na film jen jednu fotografii z deseti. Janouškovec není hnidopich, který by fotografie sledoval pod lupou, ani technokrat radující se z množství pixelů: je to umělec, který digitální techniku prostě využívá, ale zároveň zná její limity. Všechny diskuse, zda je lepší fotografovat digitálně nebo na film, považuje za marné – fotografická technika, ať filmová či digitální, je pro něj jen prostředkem k dosažení cíle. „Je to jako porovnávat olejovou barvu a email,“ říká k tomu jako člověk, který polovinu svého dosavadního života zasvětil malbě. Pavel Janouškovec má jednu důležitou vlastnost, kterou mu musí přiznat i ti, kterým nepadl do oka: činorodost. Dokáže se totiž slušně živit na poli reklamy (když od slibně se rozvíjejícího projektu prodejních galerií Young Gallery musel v druhé polovině 90. let ustoupit), ale zároveň soustavně tvořit. Zatímco od řady tvůrců, kteří zcela propadli své práci a vydělávání peněz, často slýcháme povzdechy, že na volnou tvorbu nemají čas, a na jejich výstavách vidíme jen části realizovaných zakázek, Janouškovcovy současné fotografie vznikly převážně bez finanční motivace, z prosté radosti z tvorby.

Pro toho, kdo blíže sledoval Janouškovcovu výtvarnou tvorbu minulých patnácti let, budou možná jeho fotografie překvapením: jsou totiž jejím dosti výrazným protipólem. Zatímco jako malíř se Janouškovec vyjadřoval především prostřednictvím velkých abstraktních pláten, jako fotograf dává jednoznačně přednost realistickému, místy až dokumentaristicky strohému vyjádření. Temnou komorou je mu stůl s počítačem v rohu ateliéru: tady své barevné digitální záznamy důsledně převádí do černobílých odstínů a poté je s oblibou tónuje do modra. Není příznivec manipulované fotografie a počítačových experimentů: před přímými zásahy do obsahu fotografií dává přednost jejich celoplošné a citlivé editaci.

Pokud by se někdo přece jen snažil hledat spojnici mezi Janouškovcovými obrazy a fotografiemi, nejspíš by ji našel v rozpitých liniích dynamické série městských fotografií s názvem Street records, v níž autor experimentoval s dlouhými expozičními časy a mnohonásobnou expozicí. Že digitální fotoaparáty vícenásobnou expozici neumožňují? „Nechal jsem se inspirovat starými mistry, kteří si v těchto situacích pomáhali kloboukem,“ říká k tomu s úsměvem autor.

Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že Janouškovec je v první řadě fotograf-krajinář. Není žádným tajemstvím, že na svých pracovních cestách často sjíždí z trasy, bloudí krajinou a hledá zajímavá místa, aby se do nich znovu a znovu vracel a fotografoval je v různých ročních dobách, ať už zahalené v ranních mlhách či v záři zapadajícího slunce. Zvláštní poezii pro něj mají opuštěné cesty a zapomenuté okresní silničky. I když ho proměny české krajiny opravdu mimořádně fascinují, rád fotografuje i v ateliéru – například cyklus ateliérových zátiší Morning patří k tomu nejlepšímu, co dosud vyfotografoval. Avšak v první řadě se Janouškovec profiluje jako civilistický fotograf moderního města Má rád noční město, žijící svým svébytným životem, tak odlišným od své všednodenní podoby. Fascinuje ho nádraží, jehož kopulí před půlstoletím při náletu propadla bomba: rád tu zachycuje lidský shon a spěch v rušných denních hodinách i noční ticho a osamění. Stejným symbolem jako cesty a silnice v krajinářské fotografii jsou tu pro něj koleje: nádraží vnímá jako křižovatku spletitých cest a místo loučení a také návratů, jako místo koncentrovaných emocí. Libuje si ve starých městských čtvrtích a omšelých činžácích na periferii – a pokud se dostane dovnitř, na zaprášená schodiště, plesnivé dvorky či přímo do bytů nejnižších kategorií, je ve svém živlu. Nejlépe o tom svědčí jeho zdařilý cyklus nazvaný prostě Chodba.

Na takovýchto místech vznikla většina fotografií jeho současné výstavy. Kdo se trochu ve fotografii vyzná, dobře ví, že to není zase nic tak nového: z celkového pojetí výstavy je však zřejmé, že autor ve fotografii na rozdíl od svých výtvarných výbojů nechce překvapovat, hledat nová témata ani posunovat fotografii do neprobádaných končin. Je naopak až překvapivě zklidněný a tradicionalistický. Možná je pro něj fotografování i jakousi formou terapie či odreagování: nasvědčoval by tomu i jemný humor, pronikající stále častěji do jeho městských fotografií (Hledání ztraceného času,Street Record, Plzeň Downtown,Dobrá výstava). Janouškovec si však dokonce ani v situacích, které k tomu přímo vyzývají, nelibuje v satirickém šklebu. Ve své klíčové sérii civilizačních fotografií Day to day to running svým fotoaparátem nikoho nezesměšňuje, spíš jen vnímavě registruje. Ve městě fotografuje převážně širokoúhlým objektivem, který ho nutí jít až na dosah k fotografovaným lidem. Svými fotografiemi přitakává nejen jim, ale hlavně prostým radostem a strastem a celému životu. I když to tak možná navenek nevypadá, ve skrytu duše určitě věří, že se mu alespoň něco ze svých pozitivních emocí podaří přenést na diváka. A o tom se dá těžko pochybovat.

Jiří Zahradnický
Plzeň, duben 2003

NEPŘEDMĚTNÁ NESKUTEČNOST

Jméno Pavla Janouškovce není v kontextu evropského výtvarného života v současné době neznámým pojmem. Po řadě výstav v dřívějším Československu, Belgii, Holandsku, USA a dalších evropských zemích se nyní představuje v jistém smyslu retrospektivní kolekcí opět, po 10 letech, i české divácké veřejnosti, v další své samostatné výstavě v Galerii Atrium v Plzni.

Pavel Janouškovec, poté co jsem se s ním seznámil u příležitosti zahájení jeho výstavy v Dr. Brikke-oave (Brunssum, Holandsko), ve mně vzbuzoval jakousi zvláštní pozornost. A to nejen svým netradičním postojem k otázkám komerčním, tak i svou vždy rozlišitelnou a osobitou slohovostí. V neposlední řadě i spektrem oborů jeho výtvarných aktivit, neboť jeho činnost zasahuje nejenom do oblastí »klasické« malby, kresby, či grafiky, ale i do oblasti výtvarného designu nebo užitého umění, a v poslední době i do oblasti počítačové grafiky.

V jeho žánrovém spektru však bezpochyby dominuje malba, především středních a větších formátů a hlavně na klasickém plátně. Barevnými materiály se opírá hlavně o akrylové barvy, ale nejsou mu cizí ani klasické olejomalebné techniky, které ovládá se stejnou samozřejmostí. S oblibou příležitostně a velmi účinně používá i barev »průmyslových«, jako jsou různé emaily, spreje, tmely a podobně. S jeho prací malířskou úzce souvisí i jeho grafická činnost. V metodě osobitého leptu dosahuje zvláštních výtvarných efektů použitím kalkování běžnými technickými pomůckami včetně samolepících pásek, transotipů a zlomků pomůcek typografických, které zastanou funkci pevného leptového krytu. Jsou kombinovány se šrotováním desek i sandwichovým vrstvením tiskových desek překládáním či napájením, za účelem dosažení maxima výrazových prostředků použitelných v rámci této výtvarné techniky.

Trochu stranou pak stojí příležitostné práce trojrozměrné, aniž by výrazně popíraly autorův výtvarný rukopis. Zde se hlavně zabývá nefigurativní asambláží z různorodých materiálů, hlavně ze dřeva, nebo nefigurativní plastickou keramikou těžící mimo jiné z oblasti architektonických konstrukcí.

Pavel Janouškovec je malíř moderního výrazu a moderních prostředků ve smyslu rytmu civilního běžného života bez estetických spekulací a chtěných obsahových nebo významových interpretací. Obraz respektive reflexe reálného světa v podání děl Pavla Janouškovce je složena ze základních výtvarných elementů a je proto jasně přehledná a relativně nekomplikovaná ve vnímání divákově, pouze však za předpokladu, že jsme ochotni akceptovat autorovu reflexi reálné skutečnosti přetavenou jeho tvůrčím způsobem. Základními stavebními kameny – konstrukčními prvky Pavlova způsobu malby jsou základní výtvarné elementy jako je BARVA – PLOCHA, LINIE – ZNAK, STRUKTURA - VÝZNAM. V tomto modelu nehraje roli nic,co by souviselo se záměrem zobrazit reálné předměty, žádný obsah ve smyslu popsání či zpodobení výseku reálné skutečnosti, žádný obsah ve smyslu myšlenkového poselství jakýchsi »vyšších« myšlenek. V procesu na hony vzdáleném tradičním literalizujícím textům či prvkům podložené malby přistupuje k práci s motivací snahy zachytit jím prožité vjemy a počitky a silou svého tvůrčího ducha přetransformovanou realitu zachycenou v jeho obrazech, pobídnout diváka, aby se podílel na jeho vidění reality – přistoupit na jeho reálně nereálnou transpozici viděného. Toto však vyžaduje od diváka odložit onu berličku popisnosti a nehledat v obrazech nic jiného než jejich vlastní řeč . Řeč, kterou se autor snaží podnítit samostatnou obrazotvornost diváka. Pokud jsme ochotni na tuto hru přistoupit, tak najednou ze zdánlivě abstraktních prací vystupují jisté artefakty, které v nás dokáží evokovat vize jakýchsi pocitů existenciálnosti naruby a vyjádření NEPŘEDMĚTNÉ NESKUTEČNOSTI. Samotná myšlenková struktura autorových děl stojí ruku v ruce s jeho naprostou samozřejmostí a určitou razancí v použití i netradičních materiálů – barev umožňujících zachycení onoho prchavého okamžiku – okamžiku gesta, znaku či vjemu. Snaha zachytit vztah volného prostoru (plochy) a v něm umístěného předmětu, snaha zachytit světlo v okamžiku jeho dopadu, snaha zachytit vztah prostoru a k němu v kontrapozici stojící linii, vede autora k použití výtvarných materiálů, které mu umožňují pracovat ne oním klasickým způsobem, kdy pomocí transparencí či valérů zachycuje onen »dopad světla« , ale které již samy světlo obsahují. Použití vysoké viskozity olejů, lesku průmyslového emailu v hladké ploše i ve stékajících slzách v kontrastu s hluboce zvrásněnou plochou, vytváří ono nedefinovatelné napětí, které ke mně vždy promlouvá a evokuje ve mně pocity, jakési již mně dávno známé, ale jaksi obrysy neurčené události, která se mi již někdy přihodila. Střídmě a takřka jakoby šperk se v koncepci obrazu a v celkové kompozici v Pavlových dílech objevuje velice často ve spojení se zlatým řezem jakýsi znak – symbol něčeho nedefinovatelného, ale jaksi nám důvěrně známého, co naši pozornost naruší anebo naopak připoutá a nutí nás k určité formě dialogu s autorem, s jeho vizí,s jeho dílem, se skutečností viděnou jeho očima, s realitou jako takovou. Velice rád bych zde také v této souvislosti použil jednu z charakteristik Pavlovy tvorby, která mě určitým způsobem překvapila, když jsem se s ním poprvé setkal.

„...Představte si, že se v noci probudíte a máte žízeň. Po paměti si vezmete sklenici a pustíte vodu. Je však tma a Vy nevidíte, kolik vody vlastně ve sklenici je. Najednou Vám sklenice přeteče, Vy se leknete, rozsvítíte a vodu vypnete. No a já v ten okamžik začnu malovat...“

Dr. Joseph M. LUYTEN
Member of ABCA and AICA
Holland 2000

SLOVO NA ÚVOD

Zahájení výstavy aradecorů 1999 v Raymond Rybski Gallery, Genk, BELGIE

Každý člověk je svým umělcem, je umělcem i pro ostatní lidi, někdo více, někdo méně. Tato skutečnost závisí na mnoha faktorech – na individuálních schopnostech, na talentu, vůli, intenzitě práce a úrovni poznání. Všechny faktory však mají společný ekvivalent - je to jednota citu a rozumu, jednota hodnot, které vytříbily a odlišily člověka od ostatních forem hmoty. Člověk žije, pokud dává. Dává krásu, dává radost, dává lásku, dává život. A člověk v člověku umírá tehdy, když přestává dávat a začíná pasivně konzumovat. Všichni ti, kteří se snaží tvořit a vytvářet hodnoty na poli umění, dávají kus sebe nejenom v dané přítomnosti, ale i za jejími časovými hranicemi.

Pavel je jedním z nich. Hledá, bojuje, učí se a nachází. Tento dynamický proces přináší nová poznání, nové hodnoty. A v rámci působení dialektických zákonů vznikají nová díla. Ze současné úrovně poznání, z filozofického hlediska je nejvyšší formou pohybu pohyb společenský. Společnost jako obrovský a složitý organismus podřízený zákonům obecné relativity se při své vnitřní analýze nutně opírá o hodnoty, které jsou pro ni absolutní. Umělec takové hodnoty vytváří. Pavlova tendence tvorby je předurčována právě vztahem bio hmoty k vnější realitě.Když Pavel hovoří o tom, že se nesnaží něco reprodukovat, nýbrž že se snaží něco vytvořit, má na mysli především svůj přínos k rozvoji společenského vědomí. Pomáhá budovat synapse organismu společnosti. Otázkou jak a jakým způsobem chce tuto skutečnost realizovat, se zabývá již delší dobu.

Abstraktní forma mu vždy byla nejbližší. Po několika letech hledání naprosto zvítězila. Informace, které divákovi sděluje prostřednictvím svých obrazů (tedy procesem vědomí autora - sdělení - vědomí adresáta), jsou budovány prioritně na bázi emotivních zážitků (což platí jak pro autora, tak také pro diváka). Směry jeho snažení - tj. studovat, analyzovat a syntetizovat vztahy mezi živou a neživou hmotou, můžeme v současné době rozdělit do několika skupin. První, velmi širokou a obsažnou skupinou jsou díla vytvořená technikou akrylové malby. Další skupinou jsou díla z oblasti grafiky a to jak užité, tak i volné. Spektrum grafických technik, které Pavel ve své tvorbě používá, je naprosto neomezené a nejsou mu cizí žádné experimenty na tomto poli. Nejnovější oblastí výtvarné tvorby Pavla Janouškovce je oblast textilního výtvarnictví. V posledních letech se věnuje hlavně realizaci uměleckých aradecorů, které mu nově - díky specifičnosti této technologie - umožňují rozvinutí kreativity do neomezené šíře. Specifickým rysem autorových ARTDECORŮ je naprosto nová, zářivá barevnost a imaginace. Námětově tato díla vstupují, stejně tak jako předcházející z transformace viděné reality, do nové imaginace výtvarného díla. Tento princip Pavlovy tvorby je plně v duchu jeho vlastní charakteristiky procesu zrodu výtvarného díla.

Když Pavel začínal s tímto volným cyklem textilních děl, nezastavoval se pouze na povrchu města či krajiny, na vnější podobě, která je záplavou informací, změtí optických vjemů a zážitků a proto působí na člověka složitě, ale hledal nejpodstatnější rysy jednoty města, krajiny a lidí v nich žijících. Snažil se zažít, prožít a zaznamenat vzájemné působení těchto subjektů. Vstřebáváním skutečnosti městské a krajinné reality došlo přitom k posunu v předmětu zobrazení. Pavlovy aradecory jsou odrazem skutečné země v jeho nitru, ztvárněné jeho charakteristickým rukopisem. Zabývá se v nich hlubší analýzou vzájemného působení všech živých a neživých faktorů na viděnou realitu, která nás všechny obklopuje.

Malou ukázkou své tvorby z posledního roku se Pavel prezentuje i zde.

Michel HABETS
Genk, BELGIUM 1999